Žádné události

V Normandii prší – a moře šumí… 6

A už ztichl aplaus věnován koženkářům a my vyšli na scénu. A bratr Velen udivuje zase. Nejprve francouzsky, pak anglicky, německy i česky vypráví o krásných písních národu a lidu československého. Pro každou chvilku radosti či bolu je vhodná písnička a vysvětluje a překládá před zpěvem jednotlivých písní, o čem že se to zpívá a my zpíváme. Je nás dvanáct. „Už mně koně vyvádějí“, „Vrť sa dievča“, „Už se ten Tálinskej rybník nahání“, „Na těch panských lukách“ a jiné a jiné a „Teče voda teče“ musíme opakovat. A ještě jednou. Tato píseň je velmi známá ve Francii – a pamatujete-li se na československé vysílání z Paříže v prvním čase okupace – touto písní je uváděli, to byla a je zásluha zpěváčků „Chanteurs Aux Croix de Bois“. Ti tu píseň a mnohé jiné uvedli ve známost.

A teď nastupují Hradečtí. Krajan Havel je dnes pyšný, má zde krajany – a jaké to muzikanty! Tam pod stromem volá, tleská – zalyká se radostí. A to ještě nezačali hrát. Už to „zmáčkli“ a line se melodie „Škoda lásky“, kterou si jednou na Jamboree přisvojovali a za svou skladbu vydávali Američané, jakož i Fučíkův pochod „Pod hvězdnatou vlajkou“. I jeden Francouz mi zcela vážně vyprávěl, že tato píseň, která pomáhala vyhrávat válku na všech frontách, je výtvorem jejich nějakého výborného akordeonisty.

Moře potlesku. Opakovat – bis, bis – po opakování opět. Další písně, pochody, ouvertury – to všechno se ohromně líbilo.

Sedíme na trávníku, černovlasý René ohlašuje – také čtyřjazyčně vystoupení krojovaných - když to říká česky, mrskne po nás šelmovsky okem: „Teď tancují francouzský lidi“. A po nich zase Hradečtí – a už je jedenáct pryč, na rozpálené tváře padá noční chlad. Opírám se o strom a pozoruji kroky gavotty, kvapíku a jiných zcela neznámých tanců. Takový svátek už dlouho mít nebudu – až snad leda třeba v Norsku, dostanu-li se tam či na příštím Jamboree – viz předešlá slova. Vzpomínám na Radka a na pana lékárníka. Jakpak se asi Radek měl, já jsem šťasten.

Zabrán jsa v myšlenky ani neslyším, že za mými zády někdo něco šušká. Zbystřím sluch a slyším tři dívčí hlasy, které se domlouvají, jak mne požádat, abych je pustil před sebe, že za mnou nevidí. „Jakpak mu to řekneš, vždyť ti nebude rozumět“ říká jeden hlas. „Tak mu to řekni ty“ a dohadování, teď už rozčilený šepot zesílil, že jsem se maně hlédl. Tím povzbuzena přistupuje ke mně nejvyšší, nejstarší (asi 19 let) , nejodvážnější, no a – a taky nejhezčí skautka z trojice a různými posunky a slovy „Pardon monsieur“ se snaží mi dát na vědomost své přání. A údivem vysunuje obočí, když jí pravím, dávaje si záležet na výslovnosti a dialektu Normandie, který znám od druha v utrpení, francouzského dělníka z Normandie, s kterým jsem pracovával ve Vídni – „Nemýlím-li se, chcete se posadit ke stromu, n’est ce pas- velmi rád vám vyhovím – proč jste prosím mi dříve nepřipomněly, že moje ramena vám brání ve výhledu? „On n‘avoit faut de courage“ – říká dívka a praví „Mais, vous parlez très bien français. D’où vous savez ça?“ A tak jsem jí to pověděl a bavíme se, opírajíce se o kanadský javor. Hrozně sejí líbí Hradečtí a říká, že se vždy zajímala o ČSR. Myslí si, že prý my, chladní „skoroseveřané“ jsme temperamentnější ve svých písních a hudbě jak Francouzi – myslím na Slovácko a Slovensko a přisvědčuji. Ale už hradečtí končí a už se prý pojede. Loučíme se. V posledním okamžiku říká „Pošlete mi, prosím, pozdrav z Československa.“ „Dopis vám pošlu; napíšu tam vše, co jsme si snad neřekli za tu hodinu. Ale musíte mi odepsat!“ Levice mi vyjede vstříc, srdečný stisk – domluveno. Píšu si adresu: Jacgueline … a na tom ostatním nezáleží, abych uváděl.

„Toujours prêt“

„Au revoir“

Kráčím k východu parku, srazil jsem se cestou s panem hostitelem, je v hasičském kroji a chtěl by ještě vidět Jardíka. Hrozně se mu zalíbil. Zatímco čekáme, dávám se do řeči s panem učitelem, který mi přeje, že se Československo tak rychle zotavilo z běd války a ještě další úspěchy „vaší krásné, tak těžce zkoušené a poznamenané vlasti.“ Cituje mi výrok J. A. Komenského „Věřímť i já ….“ Také tato nesmrtelná slova si opakovali francouzští vlastenci během války. Ušlechtilost lidská, lidé pravdy a svobody milovní patří všem, celému světu a lidstvu. Je na nás, skautech celého světa, abychom nezklamali.

Jardík, jdoucí kolem, je jako u vytržení, oči svítí, ani nemluví. Loučíme se s pány – setkáme se kdy? Sotva – a tak „Au revoir.“ Ještě pan Havel se přišel rozloučit s paní a dcerami. Dcery rozumí česky dobře, mluví ale málo. A jejich děti budou už Francouzové. A tak – přece jsme si všichni bratry.

„Pozdravujte ode mne Prahu“ žádá hlasem zlomeným nevyslovenou něhou, žalem a odevzdaností stařík šedivých vlasů a my zříme v temnotách jeho shrbenou postavičku. Antoníne Havle, krajane v zemi francouzské, buď sbohem.

Stavili jsme se ještě na radnici; Hradečtí tam něco měli – obaly na nástroje tuším. Dva – tři poslední vytrvalci se s námi loučí – nějaká dáma s dcerou které měly také někoho na oběd a večeři přišly se rozloučit, ačkoliv v Jardin des Plantes se dosud tančí – teď se vlastně po programu začalo. Jsou tam krámky se zmrzlinou, limonádou, vínem. Je ¾1 a nás čeká dlouhá cesta. Sbohem, Avranches. Hradečtí zpívají, ale pak je únava zmohla a patrně usnuli. Hlava se mi kloní únavou – ne spánkem – a pod tíhou tolika dojmů. Reflektory se plíží tmou, živé ploty ubíhají po stranách silnice, sem tam někde ve vesničce se rýsuje tvrdý obdélník jasu vříznutý do tmy – třeba jim někdo stůně. Motor monotónně hučí …

Přijeli jsme k táboru o půl čtvrté. To rychlejší auto už zde asi dávno je. Loučím se s Atamanem a jdu temnotou. Dnes dávám pozor, abych někoho nevyrušil jako včera – vlastně předevčírem. Šťastně jsem došel do tábora. Rozpínám olivky u stanu, kde spí kluci – jsou už doma, bezstarostně oddychují. Sbíhám k moři a sedím na balvanu. Nějaká dvířka na vraku vrzavě skřípají – to buď voda nebo vítr. Je zataženo a padá pár kapek. Jdu spát.

Zalézám do stanu, Jarda Pech zapíná olivky, plátno je zvlhlé. Bobul tvrdě spí. Pár kapek zabubnovalo na stan. Myslím si: V Normandii prší – a moře šumí. Usínám.

 

* * *

 

(Pozdější vsuvka):

 

Úryvky z korespondence s Jacquelinou, sestrou skautkou:

 

… Pan Havel byl šťasten, stále o tom mluví, jak si pěkně s krajany porozprávěl – že to byly jedny z nejlepších chvil jeho života zde…

… Všichni na Vás vzpomínáme. Zpívá se sice „Oui, nous nous reverons, mes frères …“, bratři z dalekého Československa, nashledanou, bude to ale někdy? …

… Chápu nyní, proč se Vám v Normandii tak líbilo a jsem ráda, že se Vám splnila alespoň část Vašeho snu. Snad sem jednou zavítáte. Kdybyste zde byl nyní, byl byste šťasten: „Il plent dans la Normadnie et la mer gazonille.“ (V Normandii prší a moře šumí.)

 

* * *

 

Doufám, že jste porozuměli. J’irai revoir ma Normandie ….. Však zítra? Dnes! odtud odjíždíme ….