Žádné události

V Normandii prší – a moře šumí… 5

Ušli jsme pár kroků za branou sadů a užasle hledíme na drobného staříka, který nás pozdravil: „Nazdar“ praví. Nenalézáme slov. „No řek‘ jsem Nazdar“, upozorňuje. Omlouváme se, ani zdaleka bychom netušili, že zde najdeme krajana, omlouváme se otázkou „Vy jste Čech?“ „No pravda, z Prahy“ Má na sobě modré golfky, střevíce s koženou mašlí, na hlavě baret, který kryje jeho šediny. Po chvilce srdečné debaty se dovídáme jeho osudy. Mladý zahradník Antonín Havel pracoval ve Francii od roku 1910 a když přišla světová válka, vstoupil do řad francouzské a pak naší armády. Když se vrátil do Prahy, nenašel doma nikoho. Rodiče zemřeli, bratři padli. A tak se v Praze oženil a jel zpět do Francie. „Ani příbuzných doma nemám“ říká – hle, Francie se mu stala domovem a přece říká, mluvě o vzdálené Praze – doma! Čtyři synové mu zahynuli během invase, má ještě tři dcery. Moc se těší na večer, na naše písničky. A hudba – na tu prý do smrti nezapomene. Loučí se s námi, spěchá ještě do parku – ta všechna nádhera je jeho dílo. Zase práce českých rukou, které obdivuje cizina.

U pana hostitele, kde už pohodlně sedíme a pojídáme polévku (tak jsem ještě všechno ze střední školy nezapomněl), je prvým mým přáním zvědět něco o panu Havlovi. „Ah, Monsieur Havel“, zvedne hlavu pobaveně pan kavárník, „dobrý člověk. Víte, za války prohlašoval hrdě: Já jsem Čech a uvidíte jak my zatočíme s Němci! Zná ho celá Avranches, velmi – très, très bon jardinier!“

Pan Havel prý sledoval okupanty takovými pohledy nenávisti, že se mu raději vyhýbali – jakož i kolaboranti.

Pojedli jsme míchaná vejce, skvělý salát z rajčat, popili – a loučíme se. Děkujeme srdečně, oplatíme to ztěžka, smějí se, přijdete možná kdy do ČSR? Jistěže je to vyhlídka pochybná. Budeme ale na vás vzpomínat – a napíšeme vám.

Jarda si bere bundu a odcházíme – jako když vyjdete doma z obydlí ke kupci pro zápalky – tak jsme si za těch pár hodin zvykli.

V Jardin des Plantes už planou světla. Scházíme se za podiem a domlouváme se, kam si půjdeme sednout, kde se najdeme, vystupujeme až později.

Obecenstvo se už sešlo; sedí na židličkách a vzduchem zní navzájem se prolínající proudy živého francouzského temperamentu – co se mluvení týče.

Teď všechno ztichlo – na podium vystoupil řečník – patrně officielní osobnost – vítá všechny, taky skauty čtyř národností a dvou barev, nemluví dlouho – a už nastupuje první – my bychom, jsa zvyklí z besedy, řekli kolona, první skupina krojovaných a tančí se. Je to zvláštní podívaná. Hudba – harmonika, housle a klarinet. Dívky se vznášejí jako přízraky, chlapci pěkně přidupávají a támhle ten stařík v širokém klobouce se dal do zpěvu a s ním všichni účinkující. Každý tanec jiný a už to trvá bezmála hodinu. Ne, nejde to vypsat – to by se muselo vidět častěji. Po předtančení popis jednotlivých krojů, upozornění na vzor, látku, střih. Je zde 32 dívek a z nich každá má jiný kroj. A to jsou pouze kroje normandské. Rozdíl není mezi nimi tak zřejmý, jako u nás od kyjovského a plzeňského, ale přece je.

A teď nastoupili dánští vodáci a zpívají při kytaře. A jejich vystoupení uvedl René, vrchní „zeťák“ při našem hlavním stanu, René, na kterého jsme zapomněli, že je tu s námi. Vtipkuje, přinutí obecenstvo ke zpěvu písně „Les ânes n’aiment pas de carotte, de carotte n’aiment pas les ânes“ (osli nemají rádi mrkev), obecenstvo zpívá, Iá Iá, kývá hlavou a stříhá ne ušima, nýbrž prsty, které mají u hlavy asi jako v naší hře „zajíček v své jamce“ – a obecenstvo čeká, jaká švanda se z toho vyvine. Vyvinula. René jim znenadání řekl, jaká jsou krásná rodina a že by se neměli tolik hádat. A skutečně, už zpívali jeden přes druhého. Výbuchy smíchu. Francouzské obecenstvo hned zapřáhnete do všeobecné legrace; má smysl pro humor, otočte si je kolem prstu – vyhoďte ke hvězdám, polejte vařící vodou ironie a satiry na ně samé – je vaše a vy jste jejich. Temperamentní srdečnost, jakou my postrádáme.

Teď už jsou pěknou chvíli na scéně Afrikánci. Předvádějí při tom nějakém jednozápletkovém dramatu – jako naše „Dýka“ – mistrné plížení, tváří se tak, že si člověk živě představí sám sebe v kotli – skutečně krvežíznivost. Jsou zahaleni v pokrývky a zpod nich vesele svítí bílá bělma jejich melancholických očí. Vyskočili do výše, kolena až ku bradě a pantomima končí.

Dan se po nás shání, že po Rakouských skautech, kteří jsou na scéně nyní, přijdeme na řadu my. Rakušáci tančí tyrolské tance. Juchají přitom, jódlují – a kdyby to nebyli bratři skauti, ani by se nám to moc nelíbilo. Totiž třeba líbilo, je to pěkné – ale příliš nám tkví v paměti události minulé a kožené kamzičí „rychlopalné“ kalhoty s „padacím mostem“ jakož i bílé ponožky a ty nátepničky pod koleny, přičemž lýtko je holé, nevyvolávají zrovna nejlepších vzpomínek.

Jednou totiž takové koženky zatelefonovaly na „kriminalpolizei“, že dělník ten a ten, ač není uznán lékařem za nemocného, nepracuje a válí se na lágru, přičemž nevzaly v úvahu, že mu byl zasypán při zničení lágru batoh s pracovním oděvem (Ten dělník přijel z domu tenkrát hrozným nedopatřením – všichni kluci už dávno byli v seně doma) a že nemá jiného obleku a že si nechce ničit poslední šaty a boty. No ale tak si teď jako ten dělník – pomocný prosím – myslil, že by mohl být třeba mezi těmi skautíky v „hóznách“ synátor těch zprvu uvedených koženek – vždyť se to přihodilo ve Vídni.

Zdá se, že pan Havel, krajan, není zrovna nadšen výstupem tímto, brblá tam u stromu něco, že by ti Štajeráci toho už mohli nechat. Podle toho jsme poznali, že se drží v těsném našem sousedství. Nebuďme ale šovinisty. Bylo to pěkné.