Žádné události

V Normandii prší – a moře šumí… 4

Nasedáme do aut. Jedeme se podívat na Mont Saint Michel. Bratr Ataman si libuje, jak si krásně s hostitelem, bankovním úředníkem, popovídali a sdělujeme si navzájem radostné zážitky.

Přijeli jsme na ploché pobřeží, vystoupili a ubíráme se po sporou travou a přesličkou porostlém břehu k písčinám moře. Vidíme širou pláň šedého písku s cévami potůčků a támhle visí v azuru bizarní shluk budov, apsid, věžiček, smělých oblouků a kamenných krajek – Le Mount Sain Michel. Dan mne už včera informoval, že je to starý klášter který vyrostl na skále, dvakrát denně mořem zaplavované. Škoda, že nemůžeme jít až tam, říká průvodce – skaut. Tolik času nemáme. Jsme vzdáleni od této pohádky asi osm km. Osm km mokrého a prý bezedného písku nás dělí – a je to jako na dlani před námi. Jamb 1947168_s_atamanem

Historie této stavby? Granitová skála, pozvolna se propadající do moře, byla pod názvem Tombe už v 6. a 7. století místem pobožností a schůzek. Roku 708 se prý zjevil biskupu Aubertovi svatý Michal a žádal ho, aby vystavěl k jeho cti kostel na onom vrchu. Sv. Michal se musil zjevit ještě dvakráte, než biskup postavil malou románskou svatyni, z níž se postupem času vyvinula nákladná basilika. Útoky anglické, vedené proti ohrožovanému klášteru a chrámu, jakož i požáry nedovedly zničit toto dílo, vše bylo vždy ihned opraveno. Týká se ovšem válek dřívějších. Hráz, postavená v roce 1878 sice umožňuje přístup, my ale jsme z trochu jiné strany. Protože nemáme chuti vydat se aspoň kousek cesty bludným pískem, usedáme chvíli, někteří se koupají v říčce, která sem ústí. Zde je prý největší rozdíl mezi odlivem a přílivem ve dnech rovnodennosti; činí 12 metrů.Naši průvodci se zvedají; ještě několik pohledů a opět se naloďujeme na auta.

Přijeli jsme do Avranches a jdeme – či vedou nás do jakési hasičské zbrojnice – je to cosi jako tělocvična, tam se formujeme, upravujeme, dovídáme přesný program. Hradečtí připravují nástroje, bratr Ataman, drže v náručí baskřídlovku, pohupuje se ve valčíkovém kroku – či jeho jakémsi náznaku a hraje si „Tálinskej rybník“. Teď tady něco prozradím na bratra Atamana. Velmi rád má hudbu; hraje na všechny plechové nástroje – a jak má hudbu rád – o tom by mohli povídat více Hradečtí, s kterými často – i dnes bude - kráčet a kráčívá – jde si zahrát z vnitřní potřeby, pro tu čistou radost. Dnes bude hrát na trombon.

Sedě na žebřících,sepisujeme si s Danem, co nás osm či deset „junů“ bude pět při večerní slavnosti. Harmonikář Jarda si vždy přehvízdá melodii – a říká – F Dur – a moll, aby věděl, v čem to hrát. Tak jsme určili asi 6 písní z nichž obligátní „Už mně koně vyvádějí“ zaujímá první místo. Zpívali jsme ji pro BBC, PTT Paris, Radio Luxembourg a také je to jedna ze tří, kterou jsme nahráli na desku. Tři sólisti už to moc rádi nezpívají – už prý těch koní vyvedli dost, už prý je příděl vyčerpán. Jak se ale do toho dají, je to s nimi jako s Hradeckými.

A už se řadíme. Hudba vpředu, širokoplecí Ataman se vyjímá mezi pomenšími chlapci jako zachmuřený normandský rytíř – teď už my nastupujeme, před námi bratr Velen. Spíše jsem vytušil gesto bratra prof. Procházky kterým spustil stavidla rozpoutaných sil. Zahřmělo to a už se jde. Při prvních tónech hudby se rychle rozlétla okna domů a kdekdo zvědavě pohlíží, co to. A už se na nás sype z hůry potlesk, nadšené provolávání bravo, les Tchèques a tak si pyšně a hrdě vykračujeme. Po několika křivolakých uličkách pochodujeme nyní po široké třídě, všude stejné nadšení, jsme už také ale u radnice. Tam už stojí ve čtverhranu Afričané, dánští vodáci, rakouští skauti, je jich po patnácti. Stavíme se vedle Rakušanů, kde je pro nás volné místo, hudba se staví proti radnici k pomníku. Dohráli pochod – chvíle potlesku, dlouho trvá ten potlesk – a chvíle ticha. Vtom schází po širokých radničních schodech pestrá skupina.

 Jamb 1947175_avranches3

Páni mají na hlavách cylindry nebo jsou oblečeni v selské normandské kroje, dívky jsou v krojích, nejsou sice tak barevné jako naše kroje, ale jakési vznešené pro svou prostotu – na hlavách až třičtvrti metru vysoké čepce, bílé, s křidélky; lehoučký, nadýchnutý organtin se vznáší nad hlavami dívek. Došli k pomníku a zaujali malebnou skupinu. Cvakání fotoaparátů a v tom schází ze schodů starosta v čele městské rady. Nese věnec; u pomníku smekne cylindr, položil jej na zem a klade věnec pod písmena „ Aux enfants de France, morts pour la patrie“. Marseillaissa a Kde domov můj. Snad poprvé nikdo Hradeckým netleskal. Zde ve Francii netleskají hymnám, u nás, bohužel, v 60% případů ano. Před skupinu krojovaných předstupuje stařík, prošedivělá vlasiska mu vlají kolem hlavy, má žluté koženky a drží v ruce housličky. Copak to bude, myslím si. Zahrál několik pasáží, zatrylkoval v dušeném tremolu a sbor krojovaných zpívá a – a já – slzy mi tekou po tvářích, pláču. To jsem nečekal, že ta píseň, opěvující Normandii, se donese dnes mému sluchu.

 

Quand tout renaît à l'espérance,

Et que l'hiver fuit loin de nous,

Sous le beau ciel de notre France,

Quand le soleil revient plus doux,

Quand la nature est reverdie,

Quand l'hirondelle est de retour,

J'aime à revoir ma Normandie !

C'est le pays qui m'a donné le jour.

 

Tu první sloku jsem nemohl spolu s ostatními, neboť zpívají lidé kol nás, zpívat. Ta ruka stesku – či radosti dosud svírá hrdlo. Lidé na mne pohlížejí a myslím, že pochopili, když jsem se pustil do zpěvu dalších slok. Byli užaslí, že pláču, teď se diví, odkud to znám. A poslední sloku už zpívám docela radostně:

 

Il est un âge dans la vie,

Où chaque rêve doit finir,

Un âge où l'âme recueillie

A besoin de se souvenir.

Lorsque ma muse refroidie

Aura fini ses chants d'amour,

J'irai revoir ma Normandie !

C'est le pays qui m'a donné le jour.

 

Ano, j'irai revoir ma Normandie – promiňte, že si přivlastňuji vaši krásnou zem – ale dnes byla Normandie opravdu moje.

Krojovaní a my skauti ze čtyř zemí se řadíme za hudbou a pochodujeme přes město. Došli jsme do nádherného sadu, pohádkově upraveného parku – Jardin des Plantes. Zůstáváme stát na travnatém svahu a předstupuje velitel francouzských skautů města Avranches. Vítá nás všechny srdečně; chtějí také mít nějaký podíl z radostí Jamboree, pozvali si nás proto, aby mohli cítit a ještě více upevnit skautský duch, pravé bratrství. Lituje, že nás nemohli pozvat více, všechny skauty z celého světa. Jsme dojati, myslí opravdu každé slovo tak, jak pronáší. Ukončil svůj dlouhý projev, zaznamenávám zde jen výtah; a předstupuje bratr Velen, který si činil pilně poznámky. Děkuje krátkým proslovem a překládá uvítání do angličtiny – jsou zde Dánové – pak to říká německy pro Rakušany a posléze česky pro nás.

Slyším za sebou tlumené hlasy a zdušené polovýkřiky údivu nad Velenovou pohotovostí jazykovou. Zase jeden další úspěch – tak asi na to hledí obyvatelé Avranches. Hradečtí hrají a my se rozcházíme po parku. Je zde překrásný rozhled. Na moře a na mont Saint Michel, obloha už počíná temnit. Támhle v rohu mají vytesány do kamenné desky směry a vzdálenosti měst v Evropě – je to jako na Petříně, vzpomněli si kluci.

Jamb 1947172_avranches2Chodíme s Danem a pilně fotografujeme. Dívky v krojích se plaše usmívají před cizinci, kteří jen s němou úklonou děkují za dovolení k vyfotografování. Moc se nám zde líbí. Tady bude tedy večer ta sláva. Pěkně upravené podium, plno reflektorů, židle – může to být krásné – teď si instalují mikrofon. Šéf naší výpravy nás obchází a upozorňuje, že se zde sejdeme v 8 hodin, máme jít k večeři. Hledám spolustolovníka Jardíka a nerad, velmi nerad odcházím.