Žádné události

V Normandii prší – a moře šumí… 3

Asi o půl dvanácté vjíždíme do Avranches, cíle naší cesty. Druhé auto už je dávno zde. Bratr Velen stojí na chodníku a kolem něho několik chlapců. Jamb 1947163_avranches1Rozebírají si nás totiž místní občané k obědu. Tam dva – tam tři – tam jde jeden. Dívám se po svých svěřencích z třináctky, ale ti už jsou dávno pryč asi. Hodlal jsem jít s nimi, šlo-li by to, vždyť jsme počali tuto cestu společně - myslím cestu na Jamboree, Bítýška drží vždy pohromadě. Ale ať! Však se nějak domluví, u stolu se chovají slušně, tak co. Rozhlížím se kolem – aha to je radnice – támhle několik obchodů – trafika – pomník padlých – celkem to připomíná Vranov nad Dyjí. Žaludek se už také povážlivě hlásí a tak se stavím také k bratru Velenovi, aby mne někam oddirigoval. Neúnavný Velen připomíná úřednici z telefonní centrály: „Ty běž tam, ty s tou paní, vy tři – umí z vás někdo francouzsky? Ano? tak běžte“ a přitom, či mezitím rozmlouvá francouzsky, píše si na papír a vyškrtává, kam koho poslal. Nijak nespěchám, ale když už jsme tu jenom tři, v to čítaje Atamana, kterého si právě odvádí nějaký pán a Velena, začínám být netrpělivý. Velen hledá, kam mne poslat, má adres a zájemců spoustu, když tu přichází malé, černovlasé a černooké děvče – tak asi čtrnáct let (později se dovídám že jí jde na sedmnáctý rok) a prosí, aby jí byl přidělen ještě jeden Čech, který umí francouzsky, že už jednoho doma mají, že je moc malý a že se s ním nemohou domluvit. A tak jdu. Cestou myslím, není-li to Arnák. Cestou hovořím se slečnou – a když řekne asi třetí větu, jsme už u nich, je to velmi blízko. Dívám se – kavárna a vinárna. A dívka směřuje tam. Vešli jsme široce otevřenými dveřmi. Vpravo vysoký nálevní pult, o který se opírají dva občané, jeden žvýká ohořelou sirku a ten druhý má žoviálně do týla posunutý klobouk, co chvíli si stírají pot a usrkávají aperitiv.. Za pultem pan hostitel „Bon jour, monsieur“. Vyměňujeme několik zdvořilůstek, a tu se ozve hlas, hlásek plný ulehčení, vycházející z otevřených dveří kuchyňky: „Jeje, bráško, to jsem rád, že jsi tady. Hele ty umíš francouzsky, viď? Já se s nima nemůžu domluvit, už na mě mluvili i německy, ale když já teprv půjdu po prázdninách do pátý obecný, to je zlý.“ Sedí tam, chudák, palička bubnová, jak přezdíváme těm nejmenším, zvlášť, když jsou dohola. Nezaručená pověst praví že jeden z těch „hošanů“ byl kdysi uchopen za nohy jedním bubeníkem, že si ho ve tmě popletl a jal se bušiti jeho hlavou na buben. Proto často říkává Bobul Arnákovi: „Ty, pazdušku, zahýbej, zahýbej, sou tady hradecký, schází jim palička na buben.“

Hostitel - a teď už přišla paní hostitelka „Bon jour, madame“ – se ptají, co že to říká ten hoch, zda už má hlad, že už hnedle budou nosit na stůl. Překládám jim to a seznamuji se blíže se svým spolustolovníkem. Je to příslušník cechu muzického, hraje na křídlovku, jmenuje se Jarda, je z Hradce, (promiň, bráško, že tvé celé jméno mi uniklo, ani myslím za toho Jardu neručím, víš, potkal jsem mnoho, mnoho nových lidí cestou). Vypráví mi kde bydlí v Hradci, tatínek že je úředníkem v elektrárně, jak je spokojený ve Francii a dlouho potlačovaný jazejček se musí vypovídat.

Monsieur Ferdinand nás volá k pultu, odkud už oba občané odešli – tak na půl ucha jsem několikrát zaslechl v jejich řeči „bravo, les Tchèques“ a tak akcie našich sympatií jdou vzhůru, jak se domnívám, počkejte, ale, holenkové, až spustí Hradečtí. To teprve budete zírat!

A že před obědem nějaký ten aperitiv, aby nám lépe chutnalo. Celkem se ostýcháme, jsme v kroji – ale mohli bychom urazit příjemného hostitele. Zakrývám si nenápadně slibový odznak levou rukou, v duchu se omlouvám – a popíjím. Je v tom cítit puškvorec, borovičku, jalovec a ještě jakési divné koření a působí to na žaludek jako hojivá mast na ránu. Moc silné to naštěstí není, je to jako vermut a tak nevidím důvodu, proč by i Jarda se nemohl napít. Ale jen kapku, říkám panu kavárníkovi, který cvrkl Jardovi do pohárku asi do výše jedné třetiny a dolévá - minerálkou „Vichy.“ Tak je to v pořádku.

Stůl, pokrytý bílým ubrusem už zve a láká. V mých představách zakroužil talíř hovězí polévky s játrovými knedlíčky – pozor, hochu, toto je francouzská kuchyně, nebude polévka, až večer snad, u pana lékárníka. Usedáme ke stolu a madame nese bochánek chleba – samožitného, hrudku másla a meloun. Jarda mi šeptá, abych mu řekl, jak se to jí, no, to já nevím sám a tak se uchyluji k prastaré taktice. Čekám, jak si oni budou počínat a napodobujeme s Jardou ve zlomku vteřiny tak zručně, jako bychom to jídali od malička. To se ukrojí krajíček chleba, namázne na to špetka másla, přikrojí kousek žlutého masíčka melounu – a pije se k tomu červené víno. Jarda se trochu napil a pak mi tajuplně sděluje své obavy: „Prosím tě, bráško, ať mi tam dá minerálku, vždyť já bych nemoh‘ odpoledne kloudně foukat.“ Tlumočím a je mu vyhověno. Mezi jídlem povídáme, odpovídám na dotazy celé rodiny, ptají se na rodinu, na všechno. Vyptávám se taky. Pan hostitel byl pět let válečným zajatcem. Pracoval v Plzni ve Škodovce a tam také někde měli lágr. A nemůže Čechy vynachválit. Chleba mu dávali, prádlo mu též dobré duše vypraly. Nezapomene nikdy. Dcerka studuje angličtinu a španělštinu – ani nevěřím, že je jí sedmnáct.

Protože nevíme, co nás ještě čeká, naládovali jsme se prvou krmí, ovšem slušným způsobem. Paní už nese na stůl mísu a už nám rozděluje – přeje nám hodně – to prý nám oplácí za to, co jiní Češi pro manžela vykonali – odpovídá na mé protesty.

Je to jehněčí pečeně na víně, s osmaženou zeleninkou na oleji – je tam mrkvička, petržel, hrášek, fazolky, cibule, dva tři brambůrky, k tomu hlávkový salát s olejem; jí se k tomu chleba a pije víno, pro změnu bílé.

„Jejda, jejda, jak já budu foukat,“ běduje Jarda, mající hrůzu jak z vína, i tentokráte ředěného 1:3, tak ze štědře obloženého talíře. Hostitelé se dovtípili – a že prý Jarda to všechno sníst a vypít nemusí, jen ať jí co zmůže – „pauvre gamin.“

Je to výborná krmě. Úplně jsme ztratili nit hovoru a jen naše čelisti pracují a jazyk – ó, ten se blahem zalyká. Dojedli jsme a Jarda přes své obavy to zmohl taky. Ale povoluje si opasek, o dírku. Ale to ještě není naše blahé trápení skončeno. Mademoiselle nese na stůl dort a odbíhá přes ulici. Za chviličku se vrací s pohárky – odhadujeme to – tak asi za 15 Kč porce – zmrzliny. I to ještě Jarda zmohl. Na černou kávu si už netroufl.

Paní si zapálila cigaretu, pán už dávno kouří, i mně nabídli. Vysvětluji, že my v kroji nekouříme ale vida rozladěný výraz, honem si zapaluji. Hovoříme o všem možném. Jardovi se klíží oči a hlava se pomalu kloní. A čas letí a je půl třetí. O třech se máme sejít před radnicí, tož „stávajte, ogaři“.

Pan hostitel nám sděluje, že máme přijít i k večeři, že hlavní část slavnosti je večer. Že nás od 7 očekává. Jarda si zde nechává bundu, že by mu bylo teplo a že si ji večer zase vezme. Loučíme se a těch pár kroků k radnici už máme též za sebou.

Už je tam smečka bratří, hodnotí navzájem to všechno snězené, přijíždí pěkné osobní auto a v něm se samolibě usmívá harmonikář Jarda a Liborek Patočků, támhle jde Arnák, vede ho pán a paní, - Jirka je už taky tady. Beru si kluky stranou a vyzvídám, jak se chovali, jestli neudělali čs. skautingu ostudu. Jsou všichni rozechvělí srdečným přijetím, jakého se jim dostalo, ten dostal ještě čokoládové bonbóny na další cestu, ten známky a pohlednice a řetízek k noži a oběd byl moc dobrý.