Žádné události

V Normandii prší – a moře šumí… 2

Neděle, 25. srpna 1947

 Budí mne Sojka a „Žežulka“, který má službu, už chystá vodu a oheň aby byla brzo snídaně, aby mohli jít hoši do kostela. Utíkáme se umýt k moři. Posnídali jsme čaj od včerejška. O Jardu Dvořáka se včera pokoušela angína, dnes je mu už lépe, chce dokonce vstávat jako ostatní. Ale ti ostatní ještě spí, jen nás pět výletníků s modrými koleny, je dost zima a dva v teplácích nabalení kuchaři jsme už vzhůru. Klopýtáme k velitelství. Cestou potkáváme službumající bratříky z jiných oddílů, nesoucí vodu, dříví. Dan a několik chlapců z jeho oddílu, dvanáctky, už taky jdou.

Jdeme na silnici, kde čekají dvě nákladní auta s těžkou, pevně přidělanou plachtou a dělíme se o místa. Tlačím se co nejvíc dozadu. Hradečáci brblají, ale netlačím se z důvodů, že bych chtěl zírat v širý kraj, toužím jen po vzduchu, protože tuším, že by mi bylo v korbě, skoro hermeticky uzavřené, nádherně špatně. To je moje slabost. Však kdybyste znali autobusy Brno – Vev. Bítýška, ani byste se moc nedivili. Máme ale málo lavic, ale ty prý vezmeme hned v Grand Campu. Zastavili jsme u kostela a nakládáme lavice, které ochotně půjčil pan farář našemu francouzskému průvodci – skautu. Je to pán v nejlepších letech, ten náš průvodce a vykračuje si pěkně se svým dvacetiletým synem, také skautem hezky v kroji a tak si myslíme, že u nás je to zjev velmi, velmi neobvyklý.

Jedeme. Nálada? Celkem chabá. Hradečtí – nezlobte se na mne, nechci uvádět vás v rozpaky trapné – vždyť jsme vám tak říkali nikoliv z důvodů, že bychom vás chtěli zesměšňovat, ale proto, že to slovo tak skvěle vystihovalo váš kraj polabský, oplývající mlékem, žírnými pastvinami, a širými lány a muzikanty, tedy hradečtí, lépe hradecký votroci, opatrují a střeží své instrumenty a vypráví si, jak zkusili na Jamboree, když všude vnikající jemný písek a prach se jim vloudil též do mašinerie a klapek pistonů, a těch ostatních trumpet, jak musili nástroje stále rozebírat, prolévat vodou a čistit a my si připadáme jako civilisté, když uvážíme co oni už mají za sebou, že kolikrát nastupovali ke hraní unaveni ale beze slov žehrání a stěžování na svůj tak někdy nezáviděníhodný osud. Ale když bratr Brát nebo bratr Procházka spustil s obsáhlým posunkem rozpažené paže, linuly se tóny ze všech nástrojů procítěně, postava se narovnala v zádech, oko zalesklo vnitřní radostí jakous‘, pevný krok, čilý, křepký věru, byli jste bratři, obě hudby, hrdinové a budiž vám vzdán nejskvělejší dík za to všechno.

Už jsme dávno přejeli Isigny sur Mer, odkud zítra nastoupíme cestu zpátky, máme za sebou asi 20 km a mně je hrozně zle. Sedím zrovna nad výfukem, zády ke směru jízdy a vzývám cokoliv, jen ať to nedopadne tragicky.

Náhodou jsme zastavili a stojíme už asi pět minut v jednom městečku a protože vidím že bratr Velen vystoupil a hovoří s někým – aha, to jsou afričtí skauti, pojedou s námi jak se zdá, vyskakuji z auta a přemýšlím, co teď. Zjišťuji dle ukazatele cest, že do Grand Campu je to 27 km. Tak to bych byl, když řádně přidám do kroku, za tři hodiny doma a oddával bych se moři. Však spása kyne. Vidím, že v druhém autě, v budce vedle řidiče sedí kromě jeho paní bratr Ataman a víc nikdo. A v budce auta, v němž jsem jel až sem sedí tři a ještě br. Velen tam patří. Činím zdvořilý dotaz a vysvětluji své obtíže a br. Ataman říká, že je tam dost místa a že si mohu tam svou zuboženou schránku tělesnou zrestaurovat. A tak jsme vyjeli na další pout. Sedím zrovna u otevřeného okna, dýchám ten krásně čerstvý vzduch – duše se tetelí blahem, že vše zlé pryč je, žaludek se už netetelí. To druhé auto před námi, je to Chevrolet, nový a tak nás nechává vzadu. A náš šofér se jen šklebí, užmoulaná cigareta mu visí z úst, jak to ti Francouzové dělají, že jim cigareta tak dlouho vydrží, vždyť tu zde už kouřil, když jsme nastupovali ve ¾ 8 do auta. A jede se po krásné silnici, dlouhé úseky cesty jsou rovné jako vystřelený šíp. Podél silnice se míhá v pestrém kaleidoskopu mého okna krásná krajina Normandie. Kraj, rozďobaný živými ploty, rozdělený na tisíce malých políček, pastvin, támhle se pasou ovce, tu zas krávy, ale zcela jiné, než u nás. Jako malíř – impresionista – podívejte se příležitostně na Slavíčkův obraz „Praha z Letné“ – skládá svůj obraz z nesčetných barevných plošek, tak je též složen tento skvostný kraj z mosaikových zahrádek a polí a pastvin a sem tam vesnice. A těch odstínů zeleně! Od jedovatě brčálové až po sametově vznešenou, ne, tolik barev – zelených – nemá žádná malířská paleta. Maně se mi vkrádá v mysl píseň, kterou nás kdysi v kvartě učil náš francouzštinář. Ma Normandie. Pobrukuji si v duchu: Quand tout renaît à l'espérance… Škoda, přeškoda že nemohu tomu, kdo mne naučil tomuto krásnu, sděliti svou radost a vzdát mu dík. Nedočkal se ani našeho osvobození. Sbohem, pane profesore – díky. Já nezapomněl.

Vedeme s Atamanem dlouhé úvahy o skautingu a rozumíme si. Vždyť chceme oba totéž a cítíme stejně. Jenže on má už mnoho zkušeností a já vlastně jsem teprve pár metrů od startu. A tak si vtiskuji do mysli každou myšlenku, nápad a obohacuji si tak slovník – lépe encyklopedii skautingu ve své skautské zásuvce tam kdesi v mozku.

Jamb 1947158_ST_LOJe půl desáté a přijeli jsme do Saint Lô. Už cestou jsme pozorovali při průjezdu vsí a obcí, že všichni zde mnoho utrpěli válkou. Ale St. Lô, to je obraz zkázy téměř úplné. Že by člověk plakal. Zdá se nám, že tak sotva každý desátý dům stojí a těch devět prach a hromady sutin, kde bují lebeda. Ani se mnoho nemýlíme. Vedou nás na trosky jakéhosi hrádku, odkud je rozhled nad jiné pěkný. Pěkný – žalostný. Nedaleko stojí kostel ve stylu Notre–Dame – jen zdi stojí, věže poškozeny sice též – ale vnitřek na metr vysoko vystlán zříceným stropem. Venku opodál stojí dřevěné lešení a na trámové konstrukci visí zvony. Pohupují se ve vánku a zvonovina zní jako telegrafní drát ve větru a co praví? „Pour-vous, -pour-vous, -pour-vous“ Pro vás. Pro vás vy lidé, kteří jste tak směšní ve svých tužbách a cílech, pro vás jsme zůstali zachováni, abychom vám připomněli, abyste nezapomněli. „N‘oubliez-pas!“ je napsáno na kraji města na prknech také zde. Nezapomeňte, kdo to všechno – a jak to vždy zatím stejně dopadlo. Nezapomeňte. Naši francouzští průvodci mluví o 2000 lidí, kteří zde zahynuli a domů asi 300 vzalo za své. A skoro nevěříme – ale přece je to asi pravda. Zdrželi jsme se asi půl hodiny a jedeme dále. A stejný obraz zpustošení vykazují obce, které projíždíme. A zde dokonce hlásá kříž z březového dřeva, že tento lágrový domek, který zde patrně zanechali germánští dobyvatelé – no ano, je to ten jejich T.O. Hurá styl – že tento domek je stánkem božím, kde, stejně jako v milionech kostelů na celém světě, vládne Slovo Boží. Zahlédli jsme otevřenými dveřmi dvě tři stařenky, sedící na dřevěných lavicích bez opěradel. Za koho se asi modlí? Za syna, manžela či vnoučata. A dost možná že za všechny. Jsem bez vyznání, ale nikdy na tento dřevěný kostelík a stařenky nezapomenu.

(pokračování)