Žádné události

V Normandii prší – a moře šumí… 1

 Následující text napsal někdy na přelomu let 1947-48 Radim Reimer, zakladatel našeho střediska.

 Grand-Camp-les bains

 24. srpna 1947, sobota

 Když jsem se vracel od táborového ohně, bylo mi jíti kolem velitelství. Zastavil mne – byl to tuším br. Kybal a praví:

„Poslyš, bratře, ty umíš dobře francouzsky, že?“

 „Ano, bratře.“

 „Tak počkej, prosím tě, na bratra Průchu. Půjdeš zítra do rodiny na oběd či na večeři.“

 Čekám, celkem nechápaje, jak přicházím k té cti. Až příchod bratra Průchy roztíná gordický uzel mých myšlenek. Hlásím se.

 „Tak pohleď. Místní pan lékárník pozval jednoho našeho skauta na zítřek k večeři a projevil přání, aby to byl student, který umí francouzsky, aby si s ním mohl popovídat. Ty jsi student?“

 „Medik.“

 „Tak dobře, zde máš adresu a ať jsi před osmou tam.“

 „Děkuji bratře, dobrou noc.“

 „Dobrou noc.“

 Odcházím do temnot, náš tábor, totiž třináctky, je na nejzazší výspě, až támhle kousek od toho lodního vraku – ten vrak jsme ovšem už včera podrobili přísné prohlídce. Okraj pláže OmahaUjdu pár kroků a dohoní mne bratr Dan:

 „Nechtělo by se ti zítra jet na výlet?“

 „No tož baže chtělo,“ povídám, „ale frančíků nemnoho.“

 Mé jmění už je vážně ohroženo, především koupí objemného horolezeckého batohu, a co mám, šetřím. Přijdou ještě Vogézy, a „jeden neví“.

 Ale Dan mne uklidňuje. „Tak to se tedy neboj, Ono je to tak. Hradečtí jedou zítra vyhrávat do Avranches, je to asi 100 km odtud, jsou tam národopisné slavnosti. V autech ještě zbývá asi deset míst. Bratr Průcha mi řekl, abych vybral dobré zpěváky – ty tam máš ty tři sólisty a harmonikáře, tak jim řekni – a ty jeď taky!“

 „No jo Dane, ale já mám jít zítra na večeři – tady v Grand Campu, do rodiny.“

 „A tak to už možná budeme zpátky! Jeď s námi. Velení nad výpravou má br. Velen, br. Ataman jede taky, taky br. Procházka…“ Dan láká jak siréna.

 Nejsem ještě rozhodnut. „A kdy se jede?“ ptám se.

 „Ráno v 7, sraz u velitelství. Tak se rozmysli, to by vás bylo pět i s tebou, že?“

 Popřáli jsme si dobré noci, protože Dan už je doma, ale mne čeká ještě půlkilometrová strastiplná pouť. Klopýtám přes trosky Západního valu, přes který se neměla dostat ani myš. Chudák myš. Tak ji podceňovali a tak ji trpce zklamali!

Br. náčelník Rudolf Plajner na troskách Západního valu V polovici cesty jsem sletěl do hlubiny asi dvoumetrové, bývalá pýcha a nádhera Nové Evropy slouží nyní československým skautům za obydlí – zafilosovoval jsem, když vodáci, spící v dosti zachovalém bunkru projevili naprosté nepochopení nad mým pozdním a nečekaným příchodem, který skončil asi půl metru od jejich nohou, v přepychové předsíni. Vyšplhal jsem opět na povrch zemský, doprovázen jsa temnými výhružkami.

 V našem táboře už skoro spí. Jen bdělá postava hlídače, držíme hlídky, Slávka Radů, provozuje cosi u ohniště – i zve mne na hody lukulské. Uvařil si kávu a dal si do ní máslo. Prý je prima. Nezdá se mi, že bychom se už proměnili v Tibeťany a tak s díky odmítám.

 „Bobul se už vrátil i s Alexem“ šeptá Slávek, „šli se mejt.“

 Nezlob se bratře Průcho, ani ty, Bobule, že to prozrazuji, ale Bobul mi časně ráno předal velení a podnikl se „zeťákem“ Alexem cestu do Avromanches, přístavu, kde se vylodili spojenci. Hodlali jet autostopem. Dychtím zvědět jak probíhala jejich cesta, ale vždyť musím oznámit klukům, že se zítra jede pryč. Vracím se a šeptám u stanu: „Bítýško, spíte?“

 „Co je?“ ozývá se rozespalý hlas. Říkám, že zítra je vzbudí hlídka asi v půl sedmé a všechno ostatní. Také Jarda Zelený je na výsost spokojen a chystá si ještě teď harmoniku. Má totiž v kufříku přibalené různé památky z Paříže, které si veze domů.

 „Tak v půl sedmý?“ loučí se se mnou zpěvavý hlas Jardy.

 Jdu dál – ale náhle jsem se rozhodl. Pojedu. Válet se sice na pláži a zápolit s vlnami je věc velmi příjemná, která se hned tak brzo – kdož ví kdy – nebude opakovat. Pojedu do Avranches. Jen ten pan lékárník mi dělá starosti. Ono je to tak. Mám zítra svátek, ale nehledejte to v kalendáři, v málokterém to najdete. Nepotrpím si na to svátkování, ale poznat francouzskou kuchyni u páně lékárníkova stolu – to voní velmi svůdně. Ale volání dálek zvítězilo. Ale koho poslat za sebe! Už vím. Radka Kučerů. Ten umí, myslím, z kluků francouzsky nejlíp. A tak ať se dobře poměje, no, ať teda. A protože slyším, že se tlumeně dohaduje se svým spoluspáčem stran „životního prostoru“, šeptám u stanu aby vylezl a když se tak stalo, odevzdávám mu slavnostně adresu pana lékárníka. Nabašti se, Radku, nabašti, no.

 Podoben více dlouhému stínu než živoucí osobě, sbíhám v temnotách k moři, kde tuším Bobula a Alexe. Je ticho, jen moře šumí a jen tlumený klapot mých tenisek ruší noční klid.

 Bobul s Alexem sedí na břehu, dívají se na krásný vycházející měsíc a ani moc nemluví. To je krása! Ani se mi nechce věřit, že je to ten měsíc, který mi svítíval na dětskou postýlku, který mne provázel na táborech, který zlověstně tak jaksi smrtonosně plál na obloze tam kdesi v letech 42 – 45, kdy rušilo ticho svištění bomb, flaku a temný brukot spojeneckých svazů, který plál v tu chvíli také doma, tátovi a mámě, a který možná v tuto chvíli, kdy naň zírám já plane tam kdesi…

 Zouvám tenisky a odhazuji trenýrky a uléhám do vln. Bobul volá: „Je to studené, pazdušku, dlouho tam nebuď.“ Má pravdu, ale nechce se mi z vody ven.

 Cestou mi referují o svých zážitcích a cestách a vřele doporučují, abych se tam zítra, či dnes, je k půlnoci, také zajel podívat. Sděluji ale co a jak. V táboře se střídá hlídka a tak ještě chvíli rozmlouváme. Dávám Standovi Dlabalů vzkaz, abychom byli vzbuzeni a uléháme. Příboj sílí, příliv dosahuje největší výšky a usínám ukolébán tou ukolébavkou nejkrásnější, tím nejlepším uspavačem, mořem. Jaká to krása!

(Pokračování)